sobota 2. května 2015

Plameny v jejích očích

Že vyhasly ty živé plameny v jejích očích, když se na mě dívá, jsem si všimnul už dávno.
Dávno před tím, než mi jedné noci otevřeně a upřímně řekla, že se mnou není šťastná a že už mě nemiluje.
Snažil jsem se to ignorovat. Předstírat, že tam ty krásné plameny stále jsou. Tam vzadu, za duhou jejich očí. Možná jsem jen doufal, že zase zavane mírný větřík citu a plaménky se opět rozhoří.
Že ty žhavé uhlíky jen doutnají v pauze před požárem a opět příjde ta spalující vášeň a láska.
Že je jen potřeba překonat tohle smutné období, počkat až příjde jiné. Vždyť už přišlo tolikrát!
Doufal jsem, že ta vášeň znovu příjde - potom.
Až přejde ta naše plíživá únava. Až nebudou děti potřebovat tolik pozornosti. Až se to v práci uklidní. Až nebude potřeba opravit byt. Až nebude potřeba... Co vlastně?!
Stále na něco čekáme. Necháváme se ukolébat běžným rytmem rodinného života a já zapomínám na tu nadšenou dívku, kterou kdysi byla.
Až teď si uvědomuji, že jsem ji nevěnoval dostatečnou péči, kterou tolik potřebovala.
Nedal jsem ji sebe.

Když jsem byl malý kluk a sledoval manželství svých rodičů, sliboval jsem si, že takhle nikdy nedopadnu. Když jsem viděl, jakým pohrdavým stylem se moje máma dívá na mého otce, přál jsem si to nikdy nezažít.
Přísahal jsem, že nikdy nebudu mluvit se svojí ženou tak, jako můj otec mluvil s mojí matkou.
Sliboval jsem sám sobě a svým ještě neexistujicím dětem, že takhle nikdy nedopadneme.
Svoji přísahu jsem splnil.
Nikdy jsem se svojí ženou nemluvil tak, jako můj otec mluvil s matkou.
Jen jsem, bohužel, zažil ten pohrdavý pohled v očích mojí ženy.
Když se na to teď zpětně dívám, nemůžu jí to mít za zlé. Někdy během toho našeho šťastného života jsem se přestal snažit a jen se nechal unášet spodními proudy manželství.
Teď tu sedím sám v prázdném bytě a poprvé jsem s nimi nejel na společný prodloužený víkend.

Protože když přišel ten den, kdy se mi s pláčem svěřila, že opravdu není šťastná, změnil se nám život.
Ne, nebylo to překvapení. Už hodněkrát jsme to řešili.
To zklamání, tu prázdnotu. Proběhla spousta večerů, kdy volala po záchraně, která nakonec ale nepřišla a vše opět zajelo do vyjetých kolejí. S manželstvím to tak asi někdy bývá. Ty nic neřešící kompromisy, to obětování se v zájmu dětí, v zájmu předstírané pohody a míru.
Tenhle večer byl ale jiný. Něco se v nás zlomilo, prasklo.
Ten večer jsem jí nabídnul volnost. Poprvé jsem na ni opravdu křičel a křičel jsem na ni, že je její povinností být šťastná i za cenu, že mě opustí a najde si život o kterém sní.
Že má jen jeden život a ten musí žít. Tak moc chci, aby byla šťastná, že jí nabízím život beze mne.
Jen si teď říkám, jestli jsem ji raději neměl obejmout.

Možná jsem doufal, že tento průvan rozdmýchá ty uhasínající plameny v jejich očích.
Ale zatím se tak nestalo.

Chápu, že teď musí najít sama sebe. Ne jako manželku, ne jako matku, ne jako něčí dceru. Musí najít sebe, tam uvnitř. Poznat, kdo vlastně je a co od svého života nadále očekává. Stejně tak, jako já musím nahlédnout do nitra svého.
Přes to všechno jsem na nás hrdý. Na to, jak jsme na sebe laskaví a ohleduplní. Nehádáme se a nekřičíme. Neubližujeme si.
Hledáme společně cestu, která se dost možná někde na konci rozdvojí a nás rozdělí. Přesto je důležité se nezradit a zůstat poblíž. Třeba jen jako přátelé. Máme spolu přeci děti a děti jsou tím nejlepším důvodem proč zůstat i nadále spolehlivými rodiči. A čestnými a upřímnými lidmi.

5 komentářů:

  1. ... všichni pořád něco hledáme...a pak najednou je málo času... přitom stačí tak málo ...být spolu a souznít..dotknout se ruky, vlasů a vnímat tu chvíli...nic víc...Věrka

    OdpovědětVymazat
  2. Nečekat na nic, žít tady a teď, protože to, co člověk může udělat teď hned, na to už zítra může být pozdě.

    OdpovědětVymazat
  3. Wauu... Tak to je presne ono...

    T.

    ourliveontheseaside@blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  4. páni, dostala jsem se na vaše stránky úplnou náhodou a nedokázala se odtrhnout. Tolik upřimnosti bych automaticky očekávala od nějaké ženy. Jsem ráda, že bouráte mé stereotypy.
    A držím pěsti na té náročné cestě zvané život.
    Budu se vracet:-)

    OdpovědětVymazat