Muž se musí vždycky snažit

Budu-li k sobě otevřeně upřímný a nebudu-li nad skutečnou skutečností přivírat oči, musím si přiznat jedno. Nejen, že se cítím jako nedokonalý muž, já tak vlastně i vypadám.
Jasně. Definici dokonalosti má jistě každý trochu jinou, představy se různí a náš výsledný obraz je zcela určitě jiný, než obraz našeho souseda, ale o to tu teď nejde.
Jde o představu dokonalosti, s jakou se každý člověk dívá sám na sebe každý den.
Můžeme tisíckrát číst rozumné úvahy a rozbory o tom, jak masmédia znehodnocují náš pohled na svět a nastavují nám falešné představy o realitě, jediný pohled do zrcadla nám hned ukáže pravdu v nahé kráse.
Ani trochu se nepodobáme těm, kteří se nám líbí.
Ano, takhle jednoduché to je.
Můžu se sice chlácholit svojí mantrou, že dokonalost neexistuje, stejně mi pokaždé unikne smutný povzdech z plic, když se na sebe podívám do zrcadla.
Protože tam nestojí štíhlý, elegantní, mírně osvalněný lamač dívčích srdcí, ale já.
Postarší, mírně prošedivělý, nevesele vypadající chlap.
S mými nemožnými dioptriemi nejsem schopný nasadit drsný výraz kanadských dřevorubců a moje břicho sice připomíná pekáč buchet, ale jen v tom smyslu, že jsem jich za svůj život snědl více, než jsem měl.

zdroj ilustrace: www.freepik.com

Docela chápu, že jsem přestal být pro svojí ženu atraktivní a že její "Líbíš se mi takový, jaký jsi" je jen milosrdná lež a její škádlivé poplácávání po mém bříšku mi mohlo ledasco naznačit.
Však já bych ji také nikdy neřekl, že má velký zadek - i kdyby velký zadek opravu měla. Jenže to ona ne. V tomto ohledu je to disciplinovaná žena a když se nám narodilo naše druhé dítě, jen co to bylo trochu možné, vyrazila v teniskách ven a začala běhat. A cvičit jógu. A posilovat s činkami i bez činek. A poskakovat před televizní obrazovkou a cvičit s nějakou vychrtlou blonckou.

To já musel dojídat ty úžasné večeře po dětech, protože s jídlem se přeci neplýtvá. Kdo normální by pak s plným břichem trápil zmožené tělo, když může raději zalést k dětem do postele, přečíst jim pohádku a společně s nimi usnout před osmou hodinou večerní? Pohybu mám přeci dost. Do práce chodím pěšky a o víkendu často jezdím s dětmi na kole. No jo - já vím. I mně to zní jako normální obyčejná výmluva. Uznávám, přestal jsem se snažit. Už dávno. Jsem přeci ženatý a mám krásnou ženu.
Nedošlo mi, že před ženou se muž musím vždycky snažit.

A tak teď, když už je možná pozdě, začal jsem potají (když všichni doma spí) poskakovat s tou vychrtlou blonckou před televizí. Jo - to jsem celý já. Čtu ženské časopisy, ženské knihy, líbí se mi poslední album Anety Langerové a cvičím ženské cviky. Místo toho, abych se přihlásil na box, nebo tahal činky v posilovně. Jakobych si sebemrskačsky každý den musel dokazovat, že jsem opravdu nedokonalý muž.

Plameny v jejích očích

Že vyhasly ty živé plameny v jejích očích, když se na mě dívá, jsem si všimnul už dávno.
Dávno před tím, než mi jedné noci otevřeně a upřímně řekla, že se mnou není šťastná a že už mě nemiluje.
Snažil jsem se to ignorovat. Předstírat, že tam ty krásné plameny stále jsou. Tam vzadu, za duhou jejich očí. Možná jsem jen doufal, že zase zavane mírný větřík citu a plaménky se opět rozhoří.
Že ty žhavé uhlíky jen doutnají v pauze před požárem a opět příjde ta spalující vášeň a láska.
Že je jen potřeba překonat tohle smutné období, počkat až příjde jiné. Vždyť už přišlo tolikrát!
Doufal jsem, že ta vášeň znovu příjde - potom.
Až přejde ta naše plíživá únava. Až nebudou děti potřebovat tolik pozornosti. Až se to v práci uklidní. Až nebude potřeba opravit byt. Až nebude potřeba... Co vlastně?!
Stále na něco čekáme. Necháváme se ukolébat běžným rytmem rodinného života a já zapomínám na tu nadšenou dívku, kterou kdysi byla.
Až teď si uvědomuji, že jsem ji nevěnoval dostatečnou péči, kterou tolik potřebovala.
Nedal jsem ji sebe.

Když jsem byl malý kluk a sledoval manželství svých rodičů, sliboval jsem si, že takhle nikdy nedopadnu. Když jsem viděl, jakým pohrdavým stylem se moje máma dívá na mého otce, přál jsem si to nikdy nezažít.
Přísahal jsem, že nikdy nebudu mluvit se svojí ženou tak, jako můj otec mluvil s mojí matkou.
Sliboval jsem sám sobě a svým ještě neexistujicím dětem, že takhle nikdy nedopadneme.
Svoji přísahu jsem splnil.
Nikdy jsem se svojí ženou nemluvil tak, jako můj otec mluvil s matkou.
Jen jsem, bohužel, zažil ten pohrdavý pohled v očích mojí ženy.
Když se na to teď zpětně dívám, nemůžu jí to mít za zlé. Někdy během toho našeho šťastného života jsem se přestal snažit a jen se nechal unášet spodními proudy manželství.
Teď tu sedím sám v prázdném bytě a poprvé jsem s nimi nejel na společný prodloužený víkend.

Protože když přišel ten den, kdy se mi s pláčem svěřila, že opravdu není šťastná, změnil se nám život.
Ne, nebylo to překvapení. Už hodněkrát jsme to řešili.
To zklamání, tu prázdnotu. Proběhla spousta večerů, kdy volala po záchraně, která nakonec ale nepřišla a vše opět zajelo do vyjetých kolejí. S manželstvím to tak asi někdy bývá. Ty nic neřešící kompromisy, to obětování se v zájmu dětí, v zájmu předstírané pohody a míru.
Tenhle večer byl ale jiný. Něco se v nás zlomilo, prasklo.
Ten večer jsem jí nabídnul volnost. Poprvé jsem na ni opravdu křičel a křičel jsem na ni, že je její povinností být šťastná i za cenu, že mě opustí a najde si život o kterém sní.
Že má jen jeden život a ten musí žít. Tak moc chci, aby byla šťastná, že jí nabízím život beze mne.
Jen si teď říkám, jestli jsem ji raději neměl obejmout.

Možná jsem doufal, že tento průvan rozdmýchá ty uhasínající plameny v jejich očích.
Ale zatím se tak nestalo.

Chápu, že teď musí najít sama sebe. Ne jako manželku, ne jako matku, ne jako něčí dceru. Musí najít sebe, tam uvnitř. Poznat, kdo vlastně je a co od svého života nadále očekává. Stejně tak, jako já musím nahlédnout do nitra svého.
Přes to všechno jsem na nás hrdý. Na to, jak jsme na sebe laskaví a ohleduplní. Nehádáme se a nekřičíme. Neubližujeme si.
Hledáme společně cestu, která se dost možná někde na konci rozdvojí a nás rozdělí. Přesto je důležité se nezradit a zůstat poblíž. Třeba jen jako přátelé. Máme spolu přeci děti a děti jsou tím nejlepším důvodem proč zůstat i nadále spolehlivými rodiči. A čestnými a upřímnými lidmi.

Nefandím hokeji

"Sbíráte naše Fanďuláky?", zeptala se unavená pokladní a podívala se skrze mě.
"Prosím?"
"Fanďuláky! Fandíte hokeji?"
"Ne. Nefandím."
...
Jakoby umřel celý svět. Nevelká fronta za mnou najednou umlkla.
"Maminko, ten divný pán nefandí hokeji! Proč nefandí, maminko?!"
Zvědavé pohledy všech se zabodly do mých zad. Cítil jsem ta pozdvižená obočí, otázky v očích. A mírné, nevyřčené nepřátelství.
Zas a opět jsem na sobě pocítil to své odvěké stigma nedokonalého muže, tentokráte ve verzi: nefandím hokeji.
Když jste totiž dospělý muž a ve společnosti běžně dospělých lidí nahlas prohlásíte, že hokej nesledujete, způsobíte trapnou situaci podobnou hlasitému upšouknutí v Národním divadle. Obzvláště v době, když se na ledu něco očividně chystá a žije tím celý národ.
Vlastně se mi i ulevilo, když jsem si uvědomil, která bije.
Tím se vysvětluje zvýšený počet vlastenců v našem městě a vyvěšené prapory na automobilech nevěstí zvětšující se počet stoupenců hnutí skinheads, ale stádovitost fanoušků hokeje. Je to tak, na televizních obrazovkách se něco bude dít.

zdroj ilustrace www.freepik.com

Hokejové nadšení se přeneslo i k nám do práce a všichni kolegové po celý den probírali, ve které hospodě mají větší obrazovku a kde promítají rovnou na plátno. Plánovali a domlouvali se, kde se sejdou a kam půjdou.
Obrátili se i na mě a s kolegiální vstřícností mě pozvali také.
"Přijď taky, dáme pár piv, nějakýho panáka, pokecáme o ženských, mrkneme na zápas. Bude sranda!"

Nenašla by se snad výstižnější věta, která by takhle pěkně najednou shrnula to, jak moc jsem mimo. Protože jako trapně nedokonalý muž, nechodím do hospody, nevypiju pár piv (už u prvního se mi chce spát a přestávám mluvit), panáky nepiju už vůbec (brzy mi došlo, že šklebit se a otřepávat se po každém usrknutí hnusné slivovice, nesvědčí o mé mužnosti), o ženských si se mnou taky člověk moc nepokecá (o svojí manželce na veřejnosti mluvím zásadně jen hezky a ty druhé pomlouvám jen doma) a mrkání na zápas mi příjde jako nuda k uzoufání a ne jako zábava.
"Děkuji za pozvání, ale musím odmítnout. Slíbil jsem synovi, že spolu půjdeme večer sledovat netopýry. On má teď období, kdy se o ně hodně zajímá."

Nastalo ještě větší ticho než v supermarketu, které následně přerušil jejich hurónský smích.
"No ty vole, ty seš ale vůl!"

Tím se asi vysvětluje i to, proč já vlastně nemám žádné mužské kamarády ...